GLOSA
Zeptejte se dnes skoro kohokoli na ulici, jestli opravdu věří státu. Většinou se dočkáte pokrčení ramen, ironického úsměvu nebo rovnou mávnutí rukou. A není to kvůli jedné konkrétní kauze. Je to dlouhodobá únava z let, kdy se občan cítí jako prosebník u okénka, který musí dokazovat, že na něco má nárok, místo aby stát dokazoval, že je tu pro něj.
Konfucius kdysi vyjmenoval tři věci, na kterých stojí dobrá vláda: dostatek potravy, dostatek zbraní a důvěru lidu. Když měl říct, čeho se v nouzi vzdát nejdřív, obětoval zbraně, potom i jídlo. Důvěru si nechal na konec, protože, jak řekl, bez ní lid obstát nemůže. Po dvou a půl tisíciletích to pořád platí. Stát může mít sebevětší rozpočet a sebehustší síť úřadů, ale jakmile mu lidé přestanou věřit, drží pohromadě jen ze setrvačnosti.
Začíná to u maličkostí. U formuláře, který chce stejné údaje, jaké už stát někde dávno má. U razítka, které platí jen s dalším razítkem. Občan, který si chce splnit povinnost, narazí na to, že systém je postavený spíš pro pohodlí státu samotného. A tahle drobná bezmoc se časem mění v přesvědčení, že na nás odněkud shora prostě kašlou…
K tomu se přidává neprůhlednost. Rozhodnutí padají, ale často se občan nedozví proč. Zakázka se prodraží, slíbená podoba se rozejde s výsledkem a odpovědný politik jen rozhodí rukama, že u toho zrovna nebyl. Není to teorie. Stačí náš hradecký stadion, kde se z vizualizace bělostné budovy nakonec vyklubalo cosi až příliš (ne)průhledného a vysvětlení znělo zhruba tak, že to prý ve větší ploše vypadá jinak, než se čekalo. Občan to slyší a myslí si své.
Cicero, mimochodem také právník, napsal do svého spisu o zákonech větu, kterou by si měl nad stůl pověsit každý, kdo o nás rozhoduje: salus populi suprema lex esto: blaho lidu budiž nejvyšším zákonem. Ne blaho úřadu, ne blaho strany. Blaho občanů!
Stát totiž není cíl sám o sobě, je to nástroj, který si občané pořídili, aby jim sloužil. Jakmile začne sloužit hlavně sám sobě, ztrácí důvod, proč by mu kdokoli měl věřit.
Důvěra se nezískává řečmi, ale skutky.
V PRO si tohle uvědomujeme. Nemáme patent na rozum a nebudeme tvrdit, že máme kouzelné tlačítko, které nedůvěru ze dne na den smaže. Důvěra se nedá vyhlásit z pódia. Buduje se pomalu, drobnými skutky, které občanovi ukážou, že ho stát bere vážně.
Vezměme si živnostníky. Konsolidační balíček minulé vlády jim rok co rok zvedal povinné odvody. Pro řadu drobných podnikatelů to byla další rána. Podařilo se prosadit návrat na loňskou úroveň, a to i zpětně od ledna, takže přeplatky se lidem vrátí. Senát ovládaný bývalou fialovou koalicí to ovšem těsnou většinou vetoval, prý ze starosti o budoucí důchody živnostníků.
Zní to vznešeně, jenže o tom, kolik si kdo nechá ze svého, by měl rozhodovat hlavně on sám, ne senátor. Sněmovna nakonec veto přehlasovala a snížení prošlo. Je to jen jeden konkrétní krok, kterým koalice dala najevo, že jsme si všimli, jak lidem tečou peníze z kapsy. Přesně z takových kroků se důvěra skládá. Z toho, že se slib promění ve skutek a že se s občanem jedná jako s partnerem, ne jako s podezřelým…
Nedůvěra ve stát není móda ani nevděk. Je to logická reakce na roky, kdy se s lidmi zacházelo skrz úřední přepážku a sliby se braly jen jako marketing. Dobrá zpráva je, že se to dá otočit. Ne velkými hesly, ale tím, že úřad přestane být překážkou, rozhodnutí budou srozumitelná a politik bude žít ve stejné zemi jako jeho voliči. My v PRO za to chceme nést svůj díl odpovědnosti. Každý vrácený přeplatek a každé poctivě vysvětlené rozhodnutí je malá cihla. A právě z těch se znovu staví důvěra, bez které, jak věděl už Konfucius, žádný stát dlouhodobě neobstojí!
Zdeněk Cvejn
místopředseda PRO