STÁT STANOVIL, KOLIK SMÍ STÁT BYDLENÍ, JEN TO TRHU NEŘEKL

Bydlení v Česku se stává stále méně dostupným už i pro střední třídu. Stát se snaží pomáhat prostřednictvím příspěvku na bydlení, jenže jeho pravidla často vycházejí z čísel, která neodpovídají skutečné situaci na trhu. Výsledkem je paradox: lidé poctivě platí běžné tržní nájmy a na podporu nedosáhnou. Skutečná příčina problému však neleží v dávkovém systému. Leží v dlouhodobém nedostatku bytů a v neschopnosti státu vytvořit podmínky pro jejich rychlejší výstavbu.

Začnu u toho, co je vidět na první pohled: normativní náklady na bydlení pro rok 2026 v našem městě počítají u dvoučlenné domácnosti v nájmu zhruba s necelými patnácti tisíci korunami měsíčně. To je strop. Hranice, kterou stát uzná jako přiměřenou. Co je nad ni, jako by neexistovalo.

Teď realita. Průměrný nájem za běžný dvoupokojový byt v Hradci Králové se dnes pohybuje kolem šestnácti až sedmnácti tisíc korun. A to je prosím jen holý nájem, bez energií. S elektřinou, vodou a teplem jste klidně na třiadvaceti tisících. Mluvím o „normální“ rodině, ne o luxusu. Garsonku seženete stěží pod dvanáct tisíc, ještě před pěti lety to bylo kolem osmi.

Vezměme naprosto konkrétní případ z mé praxe. Manželé s čistým příjmem kolem pětačtyřiceti tisíc korun měsíčně. Za nájem a energie dávají třiadvacet tisíc, tedy výrazně více než zákonem zmíněných 30 % svých příjmů. Na příspěvek přesto nedosáhnou, protože jejich skutečné náklady přesahují normativ a stát do výpočtu dosadí pouze stanovený strop, nikoli to, co skutečně platí. Výsledek? Ani koruna pomoci. Přitom nejde o lidi, kteří by žili nad poměry. Jde o pracující rodinu, která se snaží udržet střechu nad hlavou za běžných tržních podmínek.

Chápu, proč normativ vznikl. Má bránit obchodům s chudobou, kdy někdo pronajme nevyhovující byt za přemrštěnou cenu a stát tento rozdíl doplácí. Ten princip dává samozřejmě smysl. Jenže pokud je strop nastaven výrazně pod tržní realitu, netrestá překupníky. Trestá obyčejné nájemníky.

A tady se dostáváme k jádru věci. Nízký normativ je pouze příznak. Nemoc je jinde: nájmy rostou proto, že je u nás zoufale málo bytů a masivní ukrajinská imigrace obrovskou část volných bytových kapacit zaplnila. Bytů je ale málo hlavně proto, že se jich staví málo!

Povolit stavbu v České republice trvá často dlouhé roky. Roky papírování, razítek a obíhání úřadů. V řadě evropských zemí je proces výrazně rychlejší. Když chybí nabídka, ceny rostou. To není ideologie. To je základní ekonomika.

A teď si připomeňme, kdo měl v posledních letech stavební řízení na starosti. Bývalý ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš přišel s ambiciózním projektem digitalizace stavebního řízení, který měl povolování urychlit. Výsledek známe. Nefunkční systémy, problémy s bezpečností dat, zpoždění a chaos. Místo urychlení přišlo další zdržení. A každý rok zdržení znamená méně bytů a vyšší ceny.

Do toho všeho minulá vláda přepracovala systém sociálních dávek do takzvané superdávky. Měla přinést jednodušší administrativu a lépe cílenou pomoc. V praxi však vyvolala další nejistotu.

Mnoho lidí se obtížně orientuje v nových pravidlech, sociální pracovníci upozorňují na složitost systému a spuštění bylo opakovaně odkládáno. Reforma, která měla občanům pomoci, zatím spíše přidala další vrstvu komplikací.

My v PRO říkáme jasně: ani případné lepší nastavení normativů problém nevyřeší.

Důležitější je řešit příčinu, nikoli jen její následky. Musí se konečně začít stavět více bytů. Zjednodušit a zrychlit povolovací procesy, dokončit digitalizaci tak, aby skutečně fungovala, a odstranit zbytečné překážky, které výstavbu prodražují a zpomalují. Dokud nebude na trhu dostatek bytů, žádná dávka ani žádná vyhláška ceny bydlení zásadně nesníží.

Dostupnější bydlení nepřinese nějaké administrativní zemětřesení. Přinesou ho nové byty.

Zdeněk Cvejn
místopředseda PRO
odborný garant pro místní rozvoj a samosprávu