GLOSA
Premiér Babiš vystoupil u vodní nádrže Slapy a oznámil obnovení Národní koalice proti suchu. Královéhradecký kraj kvůli mimořádnému suchu svolal na pondělí 18. srpna krizovou komisi. Koryta řek jsou vyschlá, teploty šplhají ke třiceti šesti stupňům. Než se ale pustíme do další debaty o miliardách a nových přehradách, zkusme se na sucho podívat trochu jinak. Ne jako na technický problém, ale jako na otázku, jaký máme vztah k zemi, na které žijeme.
Sucho totiž není jen o tom, kolik naprší. Je to hlavně o tom, kolik vody krajina dokáže zadržet, když konečně naprší. A tady se ukazuje něco, co bychom si jako národ měli přiznat: po desetiletí jsme se učili vodu z krajiny co nejrychleji odvádět, ne v ní hospodařit. Meliorace, narovnané potoky, zasypané tůně. Rychlá, přehledná, moderní práce. Jenže voda, která z pole zmizí za pár hodin do kanálu, chybí v půdě přesně ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme.
Anglický spisovatel G. K. Chesterton kdysi popsal jednoduchý obrázek. Reformátor přijde k plotu přes cestu a řekne: nevidím, k čemu tu je, zbořme ho. Moudřejší člověk mu odpoví: pokud nevidíš, k čemu tu je, tím spíš ho nebořme. Napřed zjisti, proč tam stojí. Přesně tenhle omyl jsme jako společnost udělali s krajinou. Mokřady a rybníčky nám připadaly jako přežitek. Zničili jsme je. A teď se snažíme draze a pracně postavit něco podobného znovu.
Naši předkové přitom uměli s vodou zacházet mistrovsky. Stačí zajet na Třeboňsko. Rybník Rožmberk, největší rybník v Čechách, postavil koncem šestnáctého století rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Šest set čtyřicet sedm hektarů vody, hráz dlouhá přes dva kilometry. Dodnes plní přesně tu funkci, kvůli které vznikl: zadržuje vodu v krajině a tlumí povodně. Přes čtyři sta let provozu a pořád funguje. Kolik staveb, které se dnes projektují na roky s tabulkami a dotačními tituly, vydrží tak dlouho?
Stejná logika platí i o penězích. Krčínovy rybníky nebyly jen vodním dílem, bylo to i chytře vedené hospodářství, ze kterého zisk zůstával doma a vracel se zpátky do kraje. Bohužel ne vždy to tak u nás funguje. Stačí se podívat na osud pražských vodáren. V roce 2000 prodal Fond národního majetku šestašedesát procent akcií Pražských vodovodů a kanalizací francouzskému koncernu, pozdější Veolii. O dva roky později pražští zastupitelé bez výběrového řízení prodali i zbylých čtyřiatřicet procent a bez náhrady prodloužili provozní smlouvu až do roku 2028. Potrubí patří Praze, ale zisk z vodného a stočného, tedy peníze, které měsíčně platí každá domácnost, odtékal z velké části do zahraničí místo na opravu prasklých trubek. Teprve před pár lety si to město začalo brát částečně zpátky, když od Veolie odkoupilo polovinu podílu.
Přesně v tomhle je jádro národně konzervativního pohledu na hospodářství. Nejde o škarohlídství vůči zahraničním investorům jako takovým. Jde o přesvědčení, že strategické věci – voda, energetika, půda – mají zůstat pod kontrolou těch, kdo za ně nesou odpovědnost a kdo tu budou žít i za padesát let. Peníze, které z kraje odtečou příliš rychle a příliš daleko, chybí přesně tam, kde jsou najednou potřeba. Stejně jako voda, která zmizí do kanálu dřív, než ji stačí vsáknout půda.
Britský filosof Roger Scruton pro vztah ke krajině razil pojem oikofilie, tedy láska k domovu. Podle něj se skutečná péče o přírodu nerodí z celosvětových summitů a direktiv, ale z toho, že člověk miluje konkrétní kus země, po kterém chodí, a cítí za něj odpovědnost. Svůj rybník, svůj potok, svůj kus lesa. Edmund Burke to vyjádřil ještě přímočařeji, když napsal, že lidé nehledí kupředu k potomkům, kteří se nikdy neohlížejí zpět ke svým předkům. Kdo si neváží toho, co po sobě zanechali dědové, nebude se starat ani o to, co zanechá vnukům.
V tom je jádro konzervativního postoje k přírodě i k hospodářství. Není to nostalgie po netknuté divočině ani honba za nejnovější zelenou direktivou z Bruselu. Je to obyčejná úcta k tomu, co generace před námi budovaly s rozumem a trpělivostí, a závazek předat tu péči dál.
V Královéhradeckém kraji, kde je PRO součástí krajské koalice, bereme tenhle úkol vážně. Na podzim jdu do komunálních voleb v Hradci Králové jako dvojka na společné kandidátce PRO, Svobodných a Přísahy. Nejdeme do nich s tématem sucha. Jdeme do nich s hodnotami, ze kterých úcta k vodě v krajině jen přirozeně vyplývá. Princip je totiž pořád stejný, ať řešíme rybník na Třeboňsku, nebo rozpočet krajského města: nerozhazovat, co vybudovaly generace před námi, hospodařit s rozumem a nechat po sobě něco, co vydrží. Rožmberský regent to uměl s hrází a rybníkem.
My to chceme umět se stadionem, s parkovacím domem, s náměstím i s městskou pokladnou. Je to stejná péče řádného hospodáře, jen aplikovaná na jiný majetek. A je to odkaz, který by byla škoda prošustrovat kvůli jednomu volebnímu období.
Zdeněk Cvejn
místopředseda PRO