Ve středu 29. července uplyne sto sedmdesát let od smrti Karla Havlíčka Borovského. Zemřel v pouhých čtyřiatřiceti letech, zlomený vyhnanstvím, s tuberkulózou a s policejním spisem tlustším než jeho sebrané spisy. Rád bych napsal, že jeho boj je dávno vybojovaný. Jenže stačí otevřít bruselský legislativní kalendář a je jasné, že není.
Připomeňme si, za co vlastně Havlíček platil. Psal, co si myslel. Nic víc. Vláda mu zavřela Národní noviny, tak založil v Kutné Hoře Slovan. Zavřeli mu i ten. Postavili ho před soud a porota složená z obyčejných občanů ho osvobodila. Tak to zkusili znovu. A porota ho osvobodila zas. Bachův aparát z toho vyvodil poučení hodné každého pořádného režimu: když justice nespolupracuje, obejdeme ji. V prosinci 1851 naložili Havlíčka v noci do kočáru a bez soudu, bez rozsudku, čistě úředním rozhodnutím ho deportovali do tyrolského Brixenu. Tam mu pak čtyři roky četli každý dopis a evidovali každou návštěvu. Listovní tajemství? Formálně posvátné. Prakticky děravé jako ementál, kdykoli se to hodilo.
Bach by dnes nestačil zírat
A teď mi řekněte, proč se mi při té historce vybavuje současná Evropská unie. Bachův absolutismus měl na svobodné slovo tři nástroje: cenzuru novin, otevírání dopisů a odklizení nepohodlných. Všechny tři vyžadovaly armádu úředníků, kteří nad párou rozlepovali obálky. Dřina to byla, řemeslo poctivé. Brusel je dál. Chat Control totiž žádné rozlepování nepotřebuje. Algoritmus rovnou ve vašem telefonu proskenuje zprávy, fotky i odkazy u čtyř set padesáti milionů lidí najednou. Bach šmíroval jednoho novináře a potřeboval na to půl četnické stanice. Unie zvládne celý kontinent jedním nařízením. Tomu se říká pokrok.
A nemyslete si, že jde o strašení dávnou historií. Právě v těchto týdnech finišují v Bruselu jednání o trvalé podobě nařízení. A v červenci Evropský parlament nečekaně oživil a do roku 2028 prodloužil i dočasné skenování komunikace, které sám v březnu pohřbil. Vše samozřejmě pod praporem ochrany dětí. Vždyť ani Bach nezaváděl absolutismus, zaváděl pořádek a bezpečnost. Zlé úmysly se nikdy neprodávají pod vlastním jménem. A kdo je proti, není občan hájící soukromí, ale podezřelý element. Havlíček by mohl vyprávět.
Namítnete, že nikoho dnes přece nevozí v noci kočárem přes Alpy. Pravda. Dnešní Brixen je pohodlnější a nepotřebuje kočí. Nepohodlný autor dostane nálepku šiřitele dezinformací, smažou mu účet, odstřihnou ho od publika a slušná společnost se od něj odvrátí dřív, než stihne cokoli vysvětlit. Fyzicky zůstane doma, veřejně přestane existovat. Havlíčka aspoň všichni znali a jeho epigramy si lidé opisovali. Digitálně deportovaného člověka dnes prostě přestane vidět algoritmus. Čistší práce, žádné stopy. A když k tomu přidáte automatickou kontrolu soukromé komunikace, máte sadu, o jaké se Bachovi ani nesnilo.
Dědictví mé: poctivost a síla
Havlíčkův pohřeb se před sto sedmdesáti lety stal národní manifestací. Režim umlčel člověka, ale jeho slova přežila všechny cenzory i celé mocnářství. V tom je naděje i závazek. Havlíček totiž nebyl proti státu. Byl proti hlouposti a zvůli státu. Přesně v jeho duchu říkám: naše vláda musí u každého dalšího jednání o Chat Control hlasovat jasné „ne“. Žádné kompromisy, žádné výjimky s hvězdičkou, žádná perlustrace 2.0. My v PRO to slibujeme bez výhrad. „Moje barva červená a bílá,“ napsal Havlíček, „dědictví mé poctivost a síla.“ Ta barva rozhodně nebyla bruselská modrá. A poctivost se s plošným šmírováním nesnese ani náhodou!
Zdeněk Cvejn
místopředseda PRO