Zase se letos na Národní třídě pískalo. Na ministry naší vlády, na předsedu sněmovny, prostě na každého, kdo nemá tu správnou nálepku nebo večerníčkovskou čepici. Sedmatřicet let po Sametové revoluci tak mám svátek svobody, na který se asi smí jen s propustkou.
Nejdřív ale připomeňme, co dnes vlastně slavíme. Většina lidí si vybaví klíče, Národní a Václavák. Jenže 17. listopad má dvě kapitoly a ta první je psaná krví.
října 1939 stříleli okupanti v Praze do demonstrantů. Student medicíny Jan Opletal zranění podlehl 11. listopadu a z jeho pohřbu se stala tichá manifestace proti okupaci. Odpověď přišla v noci na 17. listopadu. Nacisté vtrhli na vysokoškolské koleje, devět studentských funkcionářů popravili bez soudu v ruzyňských kasárnách a zhruba 1200 studentů odvlekli do koncentráku Sachsenhausen. České vysoké školy zůstaly zavřené až do konce války.
A kdo byli ti popravení? Žádní předchůdci dnešních levičáckých aktivistů. Většina z nich vyšla z národně orientovaného, konzervativně pravicového studentského prostředí. Jaroslav Klíma vedl Národní svaz českého studentstva, docent Josef Matoušek studentský odbor Národního souručenství. Vlastenci, kterým by dnešní progresivisté s chutí přišili nálepku „dezolátů a nebezpečných nacionalistů“.
Mimochodem, první, kdo si jejich odkaz přivlastnil, byli komunisté, co mi to jen připomíná, tak trochu pocit déjà vu…
O padesát let později vyšli studenti proti totalitě, kterou nám sem dovezly tanky, tentokrát z východu. Cinkali klíči za zemi, kde smí každý říct svůj názor a nikdo ho za něj nevyhodí ze školy ani z práce. Za pluralitu. Za to, že na Národní smí přijít kdokoli.
A dnes? Ministryni financí Alenu Schillerovou a vicepremiéra Karla Havlíčka vítal pískot a sborové „Hanba!“. Předsedu Sněmovny Tomia Okamuru vypískali u Hlávkovy koleje. U té koleje, odkud nacisté v listopadu 1939 vytahovali studenty z postelí. Na pietě za oběti teroru se pískalo na ústavního činitele. Protože má údajně špatné názory. Uvědomují si ti lidé vůbec, kde stojí?
Prezidenta mezitím o pár set metrů dál vítalo skandování „Ať žije Pavel!“. Svátek svobody s jedním schváleným oblíbencem. Tohle že je odkaz Listopadu?
Porevoluční privatizace měla své chyby, o tom žádná. Jenže měla pravidla. Majetek přešel ze státu do soukromých rukou, někdo za něj zaplatil, třeba i kupóny. Byl to krok správným směrem.
To, co se 17. listopadem provádějí takzvaní liberální demokraté, s privatizací nemá nic společného. Nic nezaplatili. Nikoho se neptali. Prostě si svátek celého národa odnesli domů a teď u dveří kontrolují, kdo smí dovnitř. V neděli Letná, v úterý Národní, pořád stejní pořadatelé a stejný seznam nepohodlných. To není oslava svobody. To je sprostá krádež za bílého dne.
My v PRO se jako národní konzervativci hlásíme k oběma listopadům. K odporu proti nacismu, který k nám přišel ze západu, i proti komunismu, který přišel z východu. Obě totality měly jedno společné: rozhodovalo se o nás bez nás, někde daleko.
Proto varujeme i před třetí. Ta ale nepřijde v tancích. Přijde v nařízeních. Jen jako jeden z příkladů: Brusel chce pod heslem Chat Control plošně číst naše soukromé zprávy a každý rok si ukousne další kus pravomocí, o kterých jsme dřív rozhodovali sami. Tady jdeme dál než naši koaliční partneři a říkám to otevřeně. Oni chtějí Unii měnit zevnitř. My v PRO říkáme: buď ji vrátíme k původnímu společenství volného obchodu, nebo z ní odejdeme.
Ironií je, že ti, kdo letos na Národní nejhlasitěji pískali, patří obvykle k nejvěrnějším obhájcům bruselského centralismu. Úřad, který nikdo nevolil, jim zjevně nevadí.
Proto nám 17. listopad nesmí být ukradený. V obou smyslech toho slova. Nesmí nám být lhostejný a nesmíme dovolit, aby nám ho ukradli. Patří Opletalovi, Klímovi a Matouškovi stejně jako studentům z roku 1989. Patří každému Čechovi, který si váží svobody, ať volil kohokoli.
Za rok přijďte na Národní i k Hlávkově koleji. S květinou, se vztyčenou hlavou a klidně i s klíči. Ať slyší, jak zní svoboda, která nepotřebuje propustku.
Zdeněk Cvejn
místopředseda PRO